Vznešené ženství, 5. část z 20

Také ukazujeme náhodně dobré lidi či dobré chování nebo dobré skutky zvířecích lidí po celý čas v naší Supreme Master Television. Můžete tedy povzbudit své děti, aby se na ně dívaly, aby se jim dobrý příklad vtiskl do jejich mladého mozku, mladé mysli. A až vyrostou, budou podle nich žít. Jsem tak dojatá. Mnohokrát pláču, když dělám úpravy, protože jsou venku lidé, všichni jsou tak milující, tak laskaví. […] Zvláště, mnoho mužů mě rozplakalo, když vyšli na ulici protestovat proti týrání zvířecích lidí na jatkách a žádali lidi, aby se stali vegany. Ach, viděla jsem jejich obličeje – tak vášnivé, tak skutečné, tak reálné! Teď mi naskakuje husí kůže, když o tom hovořím. Také pláču, protože jsem tak vděčná, že takoví lidé stále existují.

Nejen muži, ale i ženy! Vyšli do ulic protestovat, aby se zastali ubohých zvířecích lidí, kteří nemají hlas, a aby se zastali plodů, nenarozených dětí, a riskovali, že se jim budou posmívat, a že se na ně budou dívat z vrchu z opačné strany, z opačné skupiny. Ale jim je to jedno, protože mají opravdu lásku, když to dělají. Milují tyto nenarozené děti. Milují tyto zvířecí lidi. A nemluvím jen o veganech – také o neveganech, protože lidé původně mají dobré srdce. „Nhân chi sơ tính bổn thiện“. Říkáme to v Âu Lạc (Vietnamu), v aulackém (vietnamském) jazyku to znamená, že lidé původně, od počátku, mají velmi dobrou povahu. Buddha tedy také řekl, že všichni lidé mají Přirozenost Buddhy. A Pán Ježíš řekl, že jsme děti Boží. Řeklo to mnoho Mistrů.

A Pán Ježíš řekl: „Cokoli dělám já, můžete dělat i vy. Můžete to dělat ještě lépe.“ Byl samozřejmě jen pokorný. On je Syn Boží. Ale Mistři, Ti jsou takoví. Jsou pokorní. Většinou přisuzují zásluhy Všemohoucímu Bohu. O tom, co Sami dělají, toho moc nenamluví, i když to dělají tiše, neviditelně pro pouhé oko lidstva. Protože lidé, ne všichni chápou, co se ve světě děje, jaká katastrofa je postihne, budou-li i nadále žít takovým životem – bez lásky, bez soucitu s ostatními bytostmi, se zvířecími bytostmi, se stromy, s hmyzem, se všemi chudými lidmi, například takto. Je pro ně velmi těžké to pochopit, protože v dnešní době je příliš mnoho materiálních pokušení a příliš se věnují hmotným věcem. A na duchovní snahu, na duchovní cíl se v našem světě téměř zapomíná. Lidé chodí do kostela, a chodí do chrámu, do mešity, to vím. Ale ne vždy jsou uvnitř. Je to jenom navenek. To je ten problém.

Je dobré chodit do kostela, je dobré chodit do chrámu, do mešity, pokud potřebujete být ve skupině se stejně smýšlejícími, se stejnou duchovní aspirací. A pokud si potřebujete připomenout svého původního Mistra – třeba Shakyamuni Buddhu, Ježíše Krista nebo Gurua Nanak Dev Ji, Proroka Muhammada, Mír s Ním, nebo Baháʼu'lláha, nebo Pána Mahaviru, Pána Krišnu například atd., pak choďte do kostela, choďte do chrámu.

A pokud uvidíte nějaké mnichy, kteří jsou opravdu ctnostní a opravdu pilně praktikují, pak jim můžete dát oběť, samozřejmě. Ale nemyslete si, že když dáte oběť tomu a tomu mnichovi nebo té a té mnišce, tak budete mít zásluhu. Takto nepřemýšlejte. Obětujte jen proto, že je máte rádi. Chcete obětovat, protože ten mnich nebo mniška vás inspirovali, abyste šli dál ve svém duchovním praktikování. A také, že on/ona potřebuje nějakou materiální podporu, aby mohl/a jít dál ve svém vlastním duchovním úsilí jako mnich či mniška, nebo jako skrytě praktikující laik.

Je mnoho lidí, kteří nejsou mnichy nebo mniškami, ale jsou skutečně upřímní a na vysoké úrovni. Jako když žil Buddha, Vimalakīrti – nebyl mnichem, ale i všichni mniši si Ho vážili, protože měl skutečně duchovní sílu. Mohli ji cítit, a mohli slyšet Jeho výmluvnost vysoké moudrosti. Proto věděli, že je osvícený. Dokonce i Buddha Ho miloval, obdivoval Ho. Když tedy (Vimalakīrti) onemocněl, Buddha požádal mnoho mnichů, aby Ho šli navštívit. Mnozí se neodvážili jít, protože se obávali, že Vimalakīrti, má větší moudrost než oni. Někteří mniši a mnišky v té době měli možná ještě nižší úroveň než Vimalakīrti, laik.

A prosím, neodsuzujte mnicha jen proto, že jí dvě jídla nebo tři jídla denně. Mniši musí v chrámu také pracovat, stejně jako pracujete vy. Musí uklízet chrámový dvůr, uklízet chrámový dům, uvnitř sálu, aby laici mohli přijít a sedět a meditovat, nebo poslouchat přednášku výše postavených mnichů. A možná, pokud chrám není příliš bohatý, musí štípat dříví aby rozdělali oheň, vařili. A dělají mnoho dalších věcí. A číst sútry nebo přeříkávat Buddhovo jméno. To jim zabírá čas, a pak také musí meditovat. Nebo někdy musí jít ven a nakoupit věci pro chrám. Také dělají nějakou práci! Takže každý je jiný. Jak jsem vám řekla, Maitreya Buddha se inkarnoval do tohoto světa před mnoha staletími. Byl to velký tlustý Buddha s velkým břichem a neustále se velmi šťastně usmíval. Proto vyrábějí sochy s Jeho podobou, a my je dodnes vídáme v chrámech. Lidé Ho stále takto uctívají.

Když jsem byla mladší, měla jsem sochu Maitreya Buddhy, Buddhy s velmi velkým břichem ve svém domě. Měla jsem také Quan Yin Bódhisattvu, Kṣitigarbha Bódhisattvu a další Buddhy. Když jsem byla mimo Âu Lạc (Vietnam), bylo obtížné koupit sochy Buddhů. Není to tak, že je můžete koupit kdekoli chcete, není to tak. V Âu Lạc (Vietnamu) nebo v Číně, Thajsku, Barmě, Laosu, Kambodži je snazší je koupit.

Když jsem jela na dovolenou se svým bývalým manželem, tak se mi v Thajsku tak líbila jedna socha Buddhy, že dokonce – v té době jsme byli chudí, ne moc bohatí, protože on ještě splácel hypotéku na byt, a ještě splácel studentský dluh – ale měl mě tak rád, že mi tu sochu Buddhy koupil, a podstoupil spoustu právních procedur, aby ji poslali do Německa. Nebylo to tak snadné. A vzal mě na dovolenou, a věděl, že miluju Buddhy, tak mě vzal do těch Buddhových chrámů a tak. Třeba i do Barmy, do Zlatého chrámu Shwedagon Buddhy, a v Thajsku také do různých chrámů. Možná si ještě můžete prohlédnout nějaké moje fotografie pořízené s Buddhy v několika různých chrámech. Och, takový hodný manžel, stále si to pamatuji. Požehnej mu.

Nebylo tedy snadné koupit nějaké sochy v Německu nebo v Anglii nebo v evropských zemích. Takže jakmile jsem to mohla udělat – v Thajsku, udělali jsme to. A byla tam krásná socha se spoustou zářivých šperků. Možná ne skutečné šperky, ale všechny se leskly jako diamanty, rubíny a podobně. Vsadili je na celou sochu, jako na šaty.

Byla jsem tak šťastná, že jsem byla schopná sehnat jednu sochu Buddhy, tak velkou, jako dvě třetiny mé výšky. A sochy jiných Buddhů – třeba Maitreya Buddhy nebo Kṣitigarbha Bódhisattvy nebo Quan Yin Bódhisattvy – ty byly menší. Víc jsem v Německu nesehnala. Nebo v Anglii jsem také jednu měla, ale ne tak velkou.

Nebyli jsme až tak chudí, ale prostě jsme žili jako… ne že bychom byli nějak zvlášť bohatí nebo tak něco. Myslím střední třída. On pracoval jako lékař a já pracovala jako tlumočnice pro Červený kříž, a to jen na půl dne, protože jsem chtěla zůstat doma a také se starat o domácnost, aby, když se vrátil domů, nás čekal vřelý domov. A starala jsem se, aby všechno bylo čisté a tak – dělala nějaké domácí práce, vařila, čekala, zalévala rajčata, která zasadil venku. Sázeli jsme spolu. Také jsem tenkrát zasadila něco jako koriandr a mátu peprnou a květiny.

Koupil nějaké květiny, abych je zasadila na mé zahradě, protože věděl, že chci obětovat květiny Buddhovi, stále, kdykoli to půjde. A tak řekl: „Tyto květiny budou kvést neustále, po celý rok.“ Tak jsme je koupili a zasadili, a ony se rozrostly po celé zahradě. Později jsme je museli tak trochu vymezit do jedné oblasti. A opravdu kvetly každý den. Vypadaly podobně jako slunečnice, ale menší. A já jsem v té době kupovala i jiné květiny, nejenom tyto, ale cokoliv se dalo, a kdykoliv se dalo. A když už ty květiny začaly téměř vadnout, tak jsem je samozřejmě vyměnila. Nabízeli jsme květiny, vodu a ovoce.

A každý večer před spaním jsem přeříkávala sútry ve svém pokoji, v malém pokoji. Byla to sice kancelář, ale brala jsem ji jako svůj pokoj. Zvláště poté, co jsem se rozhodla jít za osvícením, rozdělili jsme se do různých ložnic. Takže jsem spala ve spacím pytli na podlaze toho pokoje, také abych mohla ráno přeříkávat sútry, abych ho nebudila. Byla to jen výmluva. Rozhodla jsem se, že bychom se měli rozdělit a nechat ho, aby si zvykl být sám. Ale i tak to pro něho bylo velmi bolestivé, a pro mě také. Ale pro něho to muselo být víc, protože já jsem měla svůj cíl, a šla za novými věcmi, ale on stále zůstával ve stejném domě, dělal stejnou práci, a byl osamělý. Takže to ode mě nebylo moc správné, ale co jsem měla dělat? Pravděpodobně bych se s vámi nemohla setkat, mluvit s vámi dnes, kdybych neodešla z domu. Ale to neznamená, že by to měl udělat každý. Možná to byl jen můj osud; moje poslání si to vyžádalo, abych se lépe soustředila.

Stáhnout fotografii